Nepokoje se pak přenesly do dalších zemí, demonstrovat začali lidé například v Alžírsku, Jordánsku a Jemenu. 25. ledna se konala první velká demonstrace v egyptské metropoli Káhiře, kterou policie rozehnala slzným plynem a vodními děly. K protestům se však přidávali další a další Egypťané, nakonec ulicemi Káhiry pochodovalo čtvrt milionu lidí. V pátek 11. února prezident Husní Mubarak po třiceti letech u moci rezignoval, vládu vzala do svých rukou přechodně armáda.

Revolty se pak rozšířily dál. Lidé se začali bouřit na Bahrajnu a v Libyi, pokračovaly také velké demonstrace za odstoupení prezidenta Alího Abdalláha Sáliha v Jemenu.

Ač dlouho spíše na periferii událostí, vzhledem k vnitpropolitické situaci, možným scénářům "porevolučního" vývoje a velké nejistoty Západu na čí stranu se postavit, zatím pokračují události i v Jemenu.

Tamější opozice odmítla vládu národní jednoty a požaduje okamžité odstoupení prezidenta Alí Abdalláha Sáliha. Do ulic vyšli tisíce lidí a došlo i k útokům na ozrojené jednotky.

Jemen se tak proměnil v doutnající sud se střelným prachem - střelnou zbraň tu vlastní každý druhý člověk, 40 % populace žije za méně než dva dolary denně a třetina trpí chronickým hladem.

Stupňující se nepokoje a desítky mrtvých vedly až k vyhlášení mimořádného stavu. K rebelům se začali přidávat první vojáci a po jednáních mezi prezidentem, zástupci jemenské armády a kmenovými vůdci, která proběhla v noci na úterý 22. března Sálih oznámil, že odstoupí, ale ne dříve, než po parlamentních volbách, které se uskuteční na konci roku 2011.

Následně Salíh sliboval, že je připraven v brzké budoucnosti odstoupit, ale pouze v případě pokldiného předání moci. Následná jednání s opozicí, vedená generálem Alím Mohsínem, přeběhnuvším k rebelům, však zkrachovala.

Sálih posléze nabídl, ve středu 30. března, nespokojeným občanům, že sice zůstane ve funkci až do voleb, ale své pravomoci předá úřední vládě.

V pátek prvníhu dubna pak došlo k velkým demonstracím, jen v hlavním městě Saná se k nim sešly desetitisíce lidí. Prezident Sálih pod velkým tlakem slibuje předání moci, ale neodhodlal se k tomu.

I přes odchod části armády včetně některých generálů do opozice však Sálih nakonec zaujal ke svému odchodu odmítavé stanovisko. Policie i armáda začaly na demonstracích střílet do lidí ostrými náboji a počty mrtvých stále stoupaly.

Prezident Sálih nakonec souhlasil s tím, že v průběhu 30 dní odstoupí, výměnou za beztrestnost. Tuto dohodu však opozice z několika důvodů odmítla akceptovat a žádala Sálihův okamžitý odchod.

Následné dohody o předání moci pak prezident Alí Abdalláh Sálih odmítl podepsat.

Později byl zraněn raketou, vypálenou na prezidentský palác a kvůli lékařskému ošetření Jemen opustil a odjel do Saúdské Arábie. Podle opozice zahynulo v Jemenu, k začátku června 2011, kolem devíti stovek lidí.

Zemi hrozí kmenové války, na vzestupu jsou již útoky bojovníků Al-Káidy.

V Libyi zpočátku povstání proti Muammaru Kaddáfímu úspěšně pokračovalo. Po silném protiúderu armádních jednotek věrných diktátorovi a bez jakékoliv podpory ze světa začali povstalci o dobyté pozice přicházet. Nakonec se armádní jednotky ocitly až před baštou povstalců, Benghází.

Nedlouho poté vydala Rada bezpečnosti OSN rezoluci o vyhlášení bezletové zóny nad Libyí a možnosti nepozemní intervence. Británie a Francie (která jako jediná oficiálně uznala legitimitu povstalců) byly brzy připraveny letecky zasáhnout.

Muammar Kaddáfí na to reagoval prohlášením, že dojde k ukončení bojů. Je stále nejasné, jak vážně bylo prohlášení míněno, jelikož jeho jednotky stále postupují.

Ani přes nálety Kaddáfí nepřestal útočit a stále drží západní část země - jedním z možných scénářů je rozdělení Libye na dvě části - západní, ovládanou Kaddáfím a jeho vojáky a východní, obsazenou povstalci.

Pro podrobnější zpravodajství z libyjské války se podívejte na speciální wiki o libyjském konfliktu.

Zpočátku proběhly jen menší protesty, v Damašku pořádkové síly v uniformě i v civilu rozehnaly asi desítku demonstrantů, kteří se shromáždili před mešitou v centru Starého města. Nejméně dva demonstranty bezpečnostní agenti zadrželi a odvezli.

Protidemonstrace na podporu prezidenta Bašára Asada shromáždila podle AFP kolem dvou set lidí.

V pátek 18.března se spustily první velké nepokoje. Došlo k nim v Deraá, kde ozbrojené složky začaly pálit do průvodu požadujícího propuštění zadržovaných školáků. V neděli pak propukly divoké demonstrace, které vyústily v podpalování budov.

Situace, která nastala v Sýrii, je nejhorší od roku 2000, kdy Bašár Asad převzal vládu nad zemí po svém otci Háfízovi. A revoluční hnutí v Sýrii stále sílí, živené dlouho potlačovaným hněvem a odporem proti režimu.

Ve středu 23. března, během demonstrace doprovázející pohřeb devíti zastřelených demonstrantů, došlo k útokům policie a střelbě ostrou municí do protestujících - výsledkem pak bylo minimálně 37 mrtvých.

Z Dará se pak protesty přesunuly do Damašku a dalších měst. Policie opět zasahovala, výsledkem byly desítky mrtvých a zatčených. Vláda posléze přislíbila ústupky.

V Sýrii hrozí, že se celý konflikt promění v zuřivý sektářský konflikt - vládní Baas, elitní Republikánská garda, tajná policie a velitelé obrněných divizí patří k menšinovým alávitům (zvláštní odnože šíitských muslimů), jejichž podíl v celkové populaci je ale pouze zhruba kolem dvanácti procent.

Většina obyvatel (74 %) a vojáků pak patří k sunnitským muslimům.

V neděli 28. března propustily úřady z vazby aktivistku Dianu Džavábraovou, jejíž zatčení bylo jedním z hlavních příčin masových protestů proti vládě baasistické strany a slíbily - v neznámém časovém horizontu - odvolání výjimečného stavu.

Prezident Asád, na jednu stranu slibující reformy a podnikající první vstřícné kroky, pak přesto poslal do města Lakatíja, kde probíhají násilné střety, armádu.

Další informace najdete v wiki, která se věnuje právě situaci v Sýrii.

Vzhledem k průběhu událostí v okolních zemích se saúdsko-arabský král Abdalláh rozhodl vydat dekrety - jejich hlavním cílem je především ulehčit sociálně nejslabším skupinám obyvatel.

Nezaměstnaní začnou okamžitě dostávat měsíční podporu ve výši 2000 saúdských rijálů (zhruba 9200 korun), minimální mzda pro domácí pracovníky byla stanovena na 3000 rijálů měsíčně (asi 13.800 korun). Kromě toho plánuje vytvořit asi 60 000 pracovních míst v resortu obrany a vytvořit fondy na výstavbu nových bytů.

Zároveň byl ustanoven úřad pro potírání korupce a chystá se obnova řady mešit. Finanční injekci má dostat i úřad islámské náboženské policie, nenáviděný liberálními Saúdskými Araby.

V malém, ale strategicky a ekonomicky důležitém, státečku, jenž leží na východ od Saúdské Arábie se podobně jako v dalších zemích vzdmuly rozsáhlé nepokoje. Ohniskem sporu je především nespokojenost dvoutřetinové šíitské většiny s diskriminací ze strany sunnitské menšiny, ke které patří i královská rodina a král Hamád Chalífa.

Bahrajn, ačkoliv již vyčerpal své zdroje ropy, těží z rafinérií na zpracování saúdsko-arabské ropy a bankovnictví. Kromě toho je na ostrově i důležitá americká námořní základna.

Počáteční demonstrace s sebou přinesly mrtvé a zraněné a pohřby se také následně staly hlavními místy protestů. Policie pokaždé zasahovala poměrně nemilosrdně - ostrou střelbou do demonstrantů. Tyto masakry s sebou přinesly mrtvé a mnoho zraněných a živily tak stupňující se napětí v zemi.

Na protest proti způsobu jakým vláda zasahuje proti protestujícím odešli v půlce února z parlamentu poslanci opozičního bloku Vifák.

Bahrajnský král poté otočil a rozhodl se vyjít demonstrantům vstříc - nakonec došlo i k propouštění politických vězňů.

Přesto se však během března opět začalo stupňovat násilí, které nakonec vedlo krále k žádosti o pomoc zemí sdružených v Radě pro spolupráci arabských států Perského zálivu (GCC) a v půlce března pak vtrhly do země vojenské jednotky, z nichž většinu tvořili neoblíbení Saúdové.

Napětí v Bahrajnu stupňovalo, i malé incidenty se zle zvrhávaly a to nakonec vedlo k vyhlášení výjimečného stavu v zemi.

Bahrajnské úřady zakázaly vydávání hlavního opozičního listu Al-Vasát a zablokovaly i jeho internetovou verzi. Deník obvinily z "neetického informování." Al-Vasát kritizoval bahrajnského krále a jeho vládu za tvrdý zásah proti demonstracím a protestům v metropoli Manámě.

Demonstrace si, od února do druhé poloviny června 2011, vyžádaly nejméně 31 mrtvých. Za mřížemi skončily stovky lidí, a to nejen demonstrantů, ale i představitelů opozice či ochránců lidských práv. Neunikli ani odborníci z řad šíitů.

Osm aktivistů, napojených na organizace bojující za lidská práva, dostalo u bahrajnského vojenského soudu doživotní tresty za údajné plánování převratu. Společně s nimi odsoudil tribunál dalších třináct lidí, kteří se na protestech podíleli. Dostali od dvou do třinácti let vězení.

Kromě toho bylo, kvůli protivládním aktivitám, asi 400 šíitských studentů vyhozeno z univerzit.

Celkem 47 lékařů a sester se ocitlo před zvláštním vojenským tribunálem v hlavním městě Manáma, před nímž se mají zodpovídat z údajné podvratné činnosti a aktivní pomoci šíitským demonstrantům, kteří se týdny bouřili proti vládnoucí sunnitské monarchii. Jejich doznání se, podle organizací Lékaři bez hranic či Human Rights Watch, snaží z obviněných dostat i pomocí mučení.

V poměrně klidně působícím Maroku došlo v neděli třetího dubna k protestům desetitisíců lidí, požadujících demokrtizaci veřejného života a zavedení některých reforem.

Sedmačtyřicetiletý marocký král Muhammad VI. zatím situaci v zemi ve srovnání s ostatními severoafrickými státy drží pod kontrolou. Už počátkem března slíbil opozici rozsáhlé demokratické reformy a změnu ústavy, která by zvýšila roli parlamentu.