Mráz bereme jako nedílnou součást zimního období. Býval nerozlučně spjat se zimními radovánkami o bílých Vánocích, na lyžařských kurzech, býval to běžný meteorologický jev od prosince do února. V posledním desetiletí zimních mrazivých dnů, mimo horské oblasti, značně ubylo. Pokud přichází, tak po relativně vysokých teplotách, náhle a často ve formě holomrazu, který je nepříznivý pro rostliny i zvířata a má neblahý dopad na zemědělství. Jejich odchod bývá stejně náhlý jako příchod.
Na subjektivní vnímání zimy má vliv především vlhkost. To znamená, že nám může být daleko větší zima při mínus 5 nežli při mínus 10, pokud je vyšší vlhkost vzduchu. Stejně je to s vysokými teplotami, jen naopak - v sauně se dá vydržet i 110 stupňů Celsia, pokud vlhkost nepřekročí 15 %. Při vlhkosti třeba 80 % byste se ale v podstatě vařili. Dalším fyzikálním faktorem, který ovlivňuje to, jak moc mrzneme, je vítr. Ten může značně urychlit ztrácení tělesné teploty. Proto existuje pojem zdánlivá teplota či pocitová teplota, jejíž vypočtená hodnota v sobě zahrnuje účinky dané vhlkosti vzduchu a rychlosti větru na oblečeného člověka. Běžně bývá uváděna ve zpravodajství v USA.
Kupodivu nejstudenější místa na planetě jsou od pólů poměrně vzdálená. Zde je výčet nejchladnějších míst na Zemi a mrazových rekordů:
Polární stanice Vostok - Je umístěna v severovýchodním antarktickém vnitrozemí ve výšce 3488 metrů a v zimě ji obývá něco přes deset ruských, amerických a francouzských polárníků. Jižní pól je od ní vzdálen 1253 kilometrů. Je držitelem rekordu v nejnižší na Zemi naměřené teplotě. Roku 1983 spadla na neuvěřitelných -89,2 stupňů Celsia. Hlášení o teplotě - 91 stupňů Celsia v roce 1997 nebylo dostatečně podloženo.
Pól nedostupnosti - Spíše než místo, kde byla naměřena nejnižší teplota, by nejstudenějším mělo být označeno to s nejnižšími průměrnými teplotami. Pól nedostupnosti je oblast v Antarktidě, vzdálená 463 km od jižního pólu. Suverénně vede s hodnotou - 58 stupňů.
Na jižní polokouli jde tedy o místa vzdálená přirozeně obydleným oblastem. Naproti tomu na té severní je několik trvale obydlených míst, kam by, jak se někdy říká, psa nevyhnal:
Ojmjakon - Vesnice s asi 800 obyvateli leží v ruské republice Sakha (Jakutsko) na střední Sibiři. V roce 1926 tam naměřili nejnižší teplotu na severní polokouli, a to -71,2°C. Běžné zimní teploty se však pohybují kolem minus padesátky, ale v létě tam bývá i plus třicet. Vesnice přitom leží ještě 350 km jižně od polárního kruhu. Vysloužila si přezdívku Pól zimy. Humorné je, že samotný název Ojmjakon znamená nemrznoucí voda. Podle blízkého vřídla.
Verchojansk - Leží nedaleko Ojmjakonu (600 km severozápadně), rovněž v Jakutsku, a je vystaven největšímu rozsahu teplot během roku. Letní teploty zde dosahují až +37°C, zimní teploty klesají na -68°C.
Největší teplotní výkyv během jednoho dne byl však zaznamenán v lednu roku 1916 v Browningu v americkém státě Montana, kde teplota klesla z +6,7°C až na -49°C.
Nejnižší průměrné roční teploty severní polokoule panují v oblasti vnitrozemského ledovcového štítu ostrova Grónsko; 30 stupňů pod nulou. Roční minimum sahá k minus 65. V létě se teploty na chvíli vyhoupnou i přes nulu.
Nejnižší teplota v Evropě byla údajně naměřena v Usť-Ščungoru v Rusku. Dosáhla až k minus 55 stupňům Celsia. Přesné datum je však neznámé.
Ve srovnání s výše uvedenými mrazíky je tedy v Česku pořád teplo. Rekordní nejnižší teplota naměřená na našem území je minus 42,2 stupně Celsia. Stalo se tak 11. února 1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic na soukromé meteorologické stanici gymnaziálního učitele fyziky a matematiky Jaroslava Maňáka. Tehdejší mrazy byly označovány jako zima století a průměrnou únorovou teplotu v pražském Klementinu stanovili minus 10,9 stupně.
